Zveme na autorská představení angažovaného dokumentárního divadla / Aktuality

V druhém únorovém týdnu nabízíme reprízy autorských divadelních představení, která vznikla příomo v Moving Station. A mají grády!
 

ÚT 12. 2. 2019, 19:00     
Jakub Čermák a kol. & Johan: PO TVÝCH HROBECH ŠLAPU  
„Co jste vy, my jsme byli, co jsme my, vy budete.“ nebo „100 let staré židovské kosti nemohu mít větší práva než živé české děti.“ ? Příběh jednoho bývalého židovského hřbitova a mnoha dalších souvislostí. Recenze.
 

ČT 14. 2. 2019, 20:00     
Jiří Honzírek a kol. & Johan: INTERNET VĚCÍ
„Děkujeme za zavolání a posíláme písničku!“ Příběhy zahraničních dělníků pracujících v továrnách nadnárodních společností, třeba v Plzni na Borských polích, v jednom fiktivním rádiu, na scéně Moving Station.   

Představení Internet věcí má 14. 2. mimořádnou reprízu a je to jedna z posledních příležitostí jej v Plzni vidět!
Představení Po tvých hrobech šlapu je zařazeno do programu Moving Station také v březnu a dubnu 2019.

 

Jakub Čermák, frontman souboru Depresivní děti touží po penězích a dramaturg pražského prostoru Venuše ve Švehlovce, i Jiří Honzírek, principál brněnského Divadla Feste, jsou významnými autory českého dokumentárního a angažovaného divadla. Speciálně pro tato představení vytvořili nové tvůrčí týmy, se kterými zostra i s humorným nadhledem přistoupili k vybraným kauzám současné společnosti. Obě inscenace pracují s jednoduchou a efektní scénografií,“ uvedl Roman Černík, ředitel a hlavní dramaturg Moving Station.

Provozovatel scény Moving Station, Johan, z.ú., se dlouhodobě věnuje rozvoji současného nezávislého divadla. Od roku 2000 zve do Plzně profesionály z celého světa. Johan také pořádá vlastní programovou sekci Mezinárodního festivalu Divadlo, do které se rozhodl zařadit vždy jedno představení z vlastní produkce. A tak během letních uměleckých rezidencí v Moving Station vznikla v roce 2017 a 2018 nová představení dokumentárního divadla – Internet věcí a Po tvých hrobech šlapu. 
 

Jakub Čermák & Johan: PO TVÝCH HROBECH ŠLAPU

Původní dokumentární inscenace inspirovaná hřbitovy, pomníky a naším vztahem k zesnulým. Představení pracuje s českou lidovou slovesností. Nastiňuje, koho uctíváme a koho naopak nenávidíme. Jak a proč?
Autorský dokumentární projekt Jakuba Čermáka, frontmana pražského souboru Depresivní děti touží po penězích.

Citace z recenze Michaely Svobodové, ArtZóna ČT, 19. 9. 2018:
„Čermák & spol. se pustili do poměrně čerstvé, předloňské a loňské aféry kolem bývalého židovského hřbitova v Prostějově, na jehož území si místní nepřejí vybudovat pietní místo. Starý židovský hřbitov, na kterém jsou pochovány asi dva tisíce lidí, chtělo město Prostějov koupit už v třicátých letech minulého století. S tím pochopitelně tamní Židovská obec nesouhlasila. Časy se však záhy dramaticky změnily: v červnu 1939 bylo rozhodnuto o vyvlastnění půdy. K němu ani nestačilo dojít: ve druhé polovině téhož roku byl hřbitov arizován. Od říše jej pak město odkoupilo v roce 1943. A nakládalo s ním po svém…

Inscenace natvrdo servíruje fakta. Vystačí si přitom s nápaditým využitím skládacích stolů; historii hřbitova sehraje trio herců s plejádou dětských hraček – od panenek či autíček přes umělé stromky až třeba po plyšové pejsky…“
Celý text najdete ZDE.

 

Jiří Honzírek a kol. & Johan: INTERNET VĚCÍ

Původní autorská inscenace nabízí vhled do sociálních souvislostí, které jsou spojeny s rozvojem současného fenoménu Smart City. Optikou tématu levné práce zahraničních dělníků popisuje rozevírání sociálních nůžek v naší zemi. 

Představení, ve kterém nahlédnete do světa práce dělníků v továrnách velkých nadnárodních firem. Malá sonda do jejich života v podání tří herců a působivé hudby Evy Rohleder. Inscenace pracuje s fiktivními příběhy vytvořenými na základě vyprávění reálných situací, které zažili zahraniční dělníci pracující v Plzni.

Popelnice, která dá vědět, když potřebuje vyprázdnit. Trouba, která dopeče jídlo přesně v čase vašeho příchodu domů. Vana, která se napustí do teploty, jíž máte rádi. Proč ne? Kdo ale určuje, které ze zážitků jsou ty opravdu potřebné? Je naše občanská společnost natolik odpovědná a rozvinutá? Podílíme se na internetu věcí? Nebo necháváme rozhodovat firmy a politiky? Jaká část společnosti si všechny tyto „chytré spotřebiče“ ve výsledku může dovolit?