festival DIVADLO - Jiří Honzírek, Divadlo Feste (CZ): MOC BEZMOCNÝCH - site specific / Program Moving Station

14. 9. 2018, 21:30

Inscenace se neodehrává v divadelních budovách, nýbrž ve veřejném prostoru měst. Vzniká vždy nová, původní verze, která pracuje s charakterem veřejného prostoru daného místa. Stejně tak vždy znovu připravujeme sekundární textové a audiovizuální materiály, hledáme takové, které souvisejí s osobou a dílem Václava Havla v kontextu místa či města. Po osmi letech se vracíme k Havlovi s jeho otázkou, zdali stavíme obnovu posttotalitní společnosti na „vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu“. Nebudujeme spolu s dalšími posttotalitními zeměmi jen další, jiný druh totality?


TÝM PLZEŇSKÉ REPRÍZY INSCENACE:
Kristýna Břečková, Jiří Honzírek, Daniel Možnar, Karel Vondrášek, Veronika Soumarová

 

Začátek představení v hale stávajícího nádraží Plzeň - Jižní Předměstí (naproti Moving Station). V případě nepřízně počasí může být událost z technických důvodů zrušena. Přejme si tedy, ať mezi 21:30 a 23:30 neprší. Těšíme se na viděnou!

Vstupné zdarma, nutná rezervace vstupenek přes GoOut.net. Kapacita je omezená.

 

MOC BEZMOCNÝCH
Esej Moc bezmocných vznikl v říjnu 1978, publikován byl poprvé v následujícím roce v Londýně. Analýza existenciální situace člověka, který stojí vůči systému vždy osamocen, je v Moci bezmocných brilantní. Text je razantně politický právě proto, že neinklinuje k žádnému politickému směru, nenabízí žádnou politickou variantu. Jeho političnost spočívá v radikální apolitičnosti, ve volání po návratu od taktizujících politických stran ke konkrétnímu člověku a zejména k jeho obraně. Teprve v prostředí, které se zabývá člověkem, jeho obranou a jeho potřebami, může vznikat politika. Razance analýzy v Moci bezmocných přivedla Havla do postavení, z nějž už nemohl couvnout, stal se nepřítelem státu. V roce 1979 byl odsouzen na 4 roky nepodmíněně. Jak sám později napsal ženě Olze, teprve uvězněním zaplatil za ruzyňské selhání a oddechl si. Věděl, kým je.

 

Ručit za své úspěchy je snadné. Přijmout však odpovědnost i za svá selhání, přijmout je bezvýhradně jako selhání opravdu svá, nikam a na nic nepřesunutelná, a sám se i činně přihlásit – bez ohledu na všechny sebelépe maskované pobytové zájmy i dobře míněné rady – k tomu, co je třeba za ně platit – to je po čertech těžké! Ale jedině tudy vede cesta k novému, lepšímu a hlubšímu nalezení sebe sama, k obnovené suverenitě nad svými věcmi, k radikálně novému vhledu do tajemné vážnosti své existence jako nejasného úkolu a do jejího transcendentálního významu. A jedině takové vnitřní pochopení může nakonec vést k tomu, co by se dalo nazvat ‚mírem duše´, k této největší radosti, ke skutečné smysluplnosti, k této nekonečné ‚radosti z bytí‘. Podaří-li se toto člověku, pak všechno pobytové strádání přestává být najednou strádáním, ale stává se tím,čemu křesťané říkají milost.“(Václav Havel, Dopisy Olze, Praha 1999)